nicht verfügbar
Westböhmische Zweigstelle
Tschechische astronomische Gesellschaft
Die angeforderte Seite existiert leider nicht in der gewünschten Sprache.
Hvězdář Robinson
11. listopad 1918 bylo ve vlakovém voze v Le Francport u severofrancouzského města Compiègne podepsané příměří mezi Spojenci a Německem. Symbolickým podpisem v 11 hodin tak byly ukončeny boje na západní frontě 1. světové války. Jen několik málo dní na to, 28. října 1918, byl v Praze vyhlášen samostatný československý stát. Významnou roli při jednáních o vzniku naší republiky v očích zahraničních spojenců sehrály vojenské úspěchy československých legií, jednotek dobrovolnického zahraničního odboje Čechů a Slováků, které organizoval člen Národní rady v Paříži, astronom a generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik. Osudy našich astronomů a členů naší společnosti z bojišť první světové války nejsou příliš známé, proto si alespoň jeden z nich připomeňme. Ten náš se však odehrával na druhé straně barikády než u Milana Rastislava Štefánika.
Bohužel se nám nepodařilo nalézt autentické snímky, které by dokreslovaly životní osudy autora. Proto do článku zařazujeme fotografie 1. světové války, které mají připomenout naši námořní historii a technickou úroveň průmyslu v Čechách a na Moravě.
Počátek své lásky ke hvězdám počítám od svých studentských let, tak od sexty. Rozumí se, že první touhou mojí byl dalekohled. Ale na koupi nebylo peněz, a tak nezbylo, než si nějaký sestrojiti. Četl jsem v kterémsi ročníku „Živy “ návod k tomu od prof. Nušla. Podle toho jsem si koupil čočku asi 2 cm ohniskové délky za 1 korunu, a obyčejné, neobroušené sklo do brejlí, spojku o 1,1 m ohniskové dálky za 40 halířů a sestrojil tubus ze školních výkresů a dalekohled byl hotov. Zvětšení dosaženo asi 45 násobného. Bez stojanu, nepřesný, přece mi ten to nástroj prokázal mnoho dobrých služeb. Jím jsem poprvé uzřel povrch Měsíce, Jupiterovy měsíčky, i kometu Halleyovu jsem jím pozoroval. Když vypukla válka, vzal jsem sebou do pole Bibli králickou a obě tyto čočky. Kdekoli se mi naskytla příležitost, sestrojil jsem z papíru opět tubus, objektiv jsem pohodlněji pevně zadělal do válcové krabičky od holicího mýdla, okulár do menší plechové krabičky a ty jsem jednoduše do tubusu zasouval. Za trudných dob těch bylo potěšením baviti se hvězdami, dopřával jsem ho i jiným. Ale každý jistě ví, že sebelepší dalekohled není pro hvězdáře amatéra ničím, ježto brzo mu nestačí a chce míti lepší. Roku 1915 na Krasu u Terstu jsem mohl tu to touhu vyplnit. Peněz jsem měl dost i objednal jsem od optika Avanza z Terstu okulár Huyghensův a třípalcový objektiv, výrobek vídeňské firmy Kahlesovy. Měl jsem u roty klempíře, jehož jsem požádal, aby mi udělal tubus z komínku od kamen, které jsme měli u roty přiděleny. Nyní to už bylo něco jiného 80krát zvětšení, masivní tubus. Dalekohled ukazoval velmi krásně a byl mou jedinou radostí a také pýchou. Prohlížel jsem s ním vše na nebi i nepřátele na Zemi.
To trvalo až do srpna 1916. Tenkrát, nevím, jak to přišlo, měl jsem šťastný nápad, poslati čočky na vůz roty dozadu, k zavazadlům. Jako bych byl tušil časy nepříznivé. A vskutku, hned v září byl jsem zajat. Nezůstalo mi nic, než co jsem měl na sobě. Ani kapesní nožík neobstál při prohlídce. Tak bez všeho jsem se octl na pustém ostrově Asinaře u Sardinie s několika druhy Čechy, s Němci a Maďary. Jak jsem viděl překrásné italské nebe, jakého u nás nikdy není, a ten čistý vzduch nad mořem, neodolal jsem, a hned jsem psal o čočky domů. Z Itálie nebylo možno něco dostat, vyjma lupy, která měla plno bublinek. Mám ji dosud na památku. Psal jsem ovšem o ty malé čočky, protože jsem se obával ztráty při tak ohromné vzdálenosti. Zatím moje zavazadlo posláno domů z fronty, byl jsem prohlášen mrtvým. Trvalo dlouho, než přišly první zásilky. Ale přišly přec a v první své zásilce jsem spatřil čočky, ušly na štěstí pozornosti pátrajícího poddůstojníka italského, jenž kapsy šatu důkladně prohled a nůž kapesní opět mi zabavil. Hned jsem se tedy dal do díla. Plechu nebylo, a i kdyby byl býval, nebylo čím jej zpracovat. A tak jsem z papíru opět stočil tubus. Dalekohled budil obecnou pozornost, i Němců, i Maďarů.
Roku 1917 bylo právě mnoho skvrn na Slunci, jež jsem velmi dobře promítal na stínítko. Za podstavec sloužily nám stoličky zdrátované z bambusu. Musel jsem však nástroj ukrývat, aby mi ho Italové nevzali. Měsíc a Jupiterovy měsíčky i skvrny sluneční byly pro mnohého překvapením, neboť je viděl poprvé. Také jedno měsíční zatmění jsme pozorovali, ale hrozil nám z toho trest, že jsme dlouho venku, a stráž nás v nejlepším zahnala do baráku. Tenkrát už jsem nebyl sám, několik druhů pracovalo se mnou o zdokonalení podivného nástroje. Také někteří začali se hlouběji zajímati o astronomii. Objednal jsem tedy knihy: atlas Bigourdanův, ročenku a celou populární astronomii Flammarionovu, později došly mi i některé z domova. Dokonce jsem měl ve shromáždění důstojníků přednášku o Soustavě sluneční. Naše robota však měla mnoho překážek. Neměli jsme vůbec nástrojů. Objednali-li jsme si pilník, škrtli nám jej. Co bylo jen trochu ostré a větší, toho nedovolili koupit. Koupili jsme tedy od zajatců nože primitivní, často z plechu nebo kovářem udělané, o ni si tak přivydělávali na jídlo, jehož měli velmi málo. A takovým nožem, a pouze jím, zhotovili jsme sextant, dokonce dosti dobrý. Udělalať dlouhá chvíle v zajetí z někoho velmi dobrého řemeslníka i bez nástroje. Vždyť i nábytek, stolky i židle jsme hotovili z prkének sami! Zrcádka kapesní do sextantu jsme neměli čím rozříznout a musili jsme dlouho čekat, než náhoda přivedla sklenáře. Sextantem jsme měřili úhly trojúhelník a vytýčeného na zemi bambusovými tyče mi, a kontrolovali jsme je ho správnost. Chyba byla asi 0,5°. Potom jsme jím měřili velký trojúhelník hvězd: Deneb, Vegu a Ataira a počítali jsme sférický trojúhelník. Dosti dobrým výsledkem byli jsme zcela spokojeni. Sextant ten si vzal na památku legionář, který nešťastně skončil, byv přejet automobilem, tím se sextant ztratil. Jinak bych si jej byl jistě vzal na památku sám.
Tak nám ubíhal čas v zajetí při ušlechtilé práci a podívané. Potom nás doba rozloučila. Vrátil jsem se domů a přivezl čočky s sebou. Nyní jich užívají moji žáci, učíce se s málem pracovati a pozorovati. Konstruují si dalekohled pohodlně doma dle své dovednosti a jím se učí hvězdářské trpělivosti i skromnosti, než smějí přistoupiti ke třípalcovému, dnes dosti vzácnému dalekohledu, který jsem dal lacino a jakž takž zřídit z druhých čoček v Terstu koupených.
Tuším, že mnohému se tohle vše bude zdát bajkou. Ale není. Možná, že někteří z těch, kteří tenkráte ode mne poprvé slyšeli o astronomii, zůstali jejími přáteli podnes a pokračují v jejím studiu. Možná, že i tohle budou číst a mohou vše potvrdit. I mne těší dosud vzpomínky na ten čas a jasné nebe italské. Jedině mne mrzí, že jsem si tenkrát nekoupil objektiv u aspoň 4 palcového, když ceny dnes tak výseko stouply.
Autorem výše uvedeného článku je PhDr. Josef Štěpánek dlouholetý člen České astronomické společnosti, který publikoval svoje zážitky z fronty I. světové války v časopise Říše hvězd 8/1921, během doby kdy působil na klatovském gymnáziu. Asi nejvíce informací o pestrém životě doktora Štěpánka se můžeme dočíst v materiálech Vojenského ústředního archivu a článcích časopisu Říše hvězd.
Doktor Josef Štěpánek se narodil 13. 3. 1888 v obci Vrcholtovice u Sedlčan. Do jmenování důstojníkem absolvoval gymnázium české se zkouškou z dospělosti v Táboře a Filozofickou fakultu České university v Praze, kde absolvoval státní zkoušku 24. 5. 1912. V následujícím roce absolvoval jednoroční dobrovolnickou školu u bývalého pěšího pluku číslo 75 v Solnohradě a od 21. února 1919 pak vykonával činnou službu v československé armádě.
V průběhu první světové války působil na různých frontách. Jako voják v záloze byl k činné vojenské službě mobilizován 27. 7. 1914 do Jindřichova Hradce a následně do Benešova. Od prosince 1914 působil jako velitel čety na ruském bojišti. Osudným se mu stal 19. prosinec 1915, kdy v Karpatech utrpěl zranění levé nohy, které vyžadovalo nemocniční ošetření. Následně byl převelen k pěšímu pluku číslo 102 do Bekesesabě (Békéscsaba, město v Maďarsku) a od října roku 1915 působí na ruském bojišti jako velitel čety 8/102. polní roty. Jak uvádí ve svém článku „Hvězdář Robinson“ byl na italské frontě u obce Nova Ves (Nova Vas) 14. 9. 2016 zajat a strávil několik let v zajetí. Od 21. 2. 1919 byl veden u československého domobranného praporu číslo 50 v Itálii. Vojenskou službu konal v Bratislavě do 5. 10. 1919 a kariéru ukončil jako kapitán v záloze. Hodnocen byl jako výtečný člověk a důstojník v každém ohledu. Jeho charakter byl pevný a vážný. Měl obsáhlé a všestranné vzdělání, vzorné chování, byl spravedlivý a u podřízených velice oblíbený. Na základě svého vzdělání, obsáhlých vědomostí a názorů byl výborným vzorem pro mladé důstojníky. Mezi výjimečné schopnosti uvedené ve vojenských dokumentech patřily schopnost lyžovat a také znalost meteorologie. Co se týká jazykových schopností, tak uměl velmi dobře italsky a německy slovem a písmem. Rusky, anglicky a francouzsky slovem a písmem dobře.
O jeho astronomických aktivitách mnoho nevíme. V Říši hvězd nalezneme několik článků, ze kterých nabydeme dojmu, že byl jednou z ústředních postav stojících u zrodu Táborské hvězdárny, která byla slavnostně otevřena 6. 10. 1940, tedy před osmdesáti lety. Aktivně podporoval Českou astronomickou společnost finančními dary a přispíval svými zprávami z pozorování do časopisu Říše hvězd, o čemž svědčí i jeho pozorování velkých polárních září v letech 1941 a 1947 z okolí Tábora.
Zdroje a doporučené odkazy:
| [1] Kronika gymnázia Klatovy |
| [2] Astronomie v Táboře |
| [3] Zajatecký tábor na ostrově Asinaře |
Autor: Josef Jíra
Last Update: 11. 11. 2020
